Závěrečný proslov na 1. Doubické pouti smíření

 

Sousedky a sousedé, přátelé, kamarádi,

 

rád bych poděkoval všem, kteří se dnešní pouti zúčastnili a došli s námi až sem. Jak již bylo řečeno při zahájení, měla by tato cesta přispět i k lepšímu soužití mezi námi všemi.

Doubice, ve které žili vedle sebe (ale nejen vedle sebe, ale hlavně spolu) dlouhá léta celé generace obyvatel, se v minulém století změnila na místo, kam přišli lidé ze všech koutů země. Je jasné, že byly přervány staré tradice, lidé se teprve poznávali, ale nestihli již znovu vytvořit tradice nové. Vesnice totiž postupem dalších let stále více ztrácela svoje původní určení  a místo, nejen ve smyslu hospodářsky samostatného společenství, ale hlavně v srdcích lidí. Proto se tak moc lišily a liší vesnice u nás v Sudetech od vesnic na jižní Moravě nebo v jižních Čechách.

Doubice má ale jednu velikou výhodu (alespoň já to za výhodu považuji). Postupem času došlo totiž k tomu, že většinu domů ve vsi obývají lidé, kteří si sem jezdí odpočinout po práci, kteří se chystají trávit tady důchod, kteří se rozhodli pro trvalý pobyt právě zde. Ti všichni jsou, společně se starousedlíky, ochotni pro Doubici i něco udělat. Když se teď každý z vás zamyslí, kolik sousedů ze svojí obce zná jménem a současně si dokáže vybavit jejich dům, zjistí asi většinou, že jich není mnoho. Doufáme, že se to změní! A jsme přesvědčeni, že právě tím musíme začít, že k tomuto prvnímu kroku by mělo přispět i naše dnešní setkání!

Než se tedy přesuneme zpět dolů k rybníku, rád bych vás závěrem požádal o toto: Podejte si ruce, vzájemně se představte a zapomeňte na drobné spory a neshody, chovejte se prostě jako správní sousedé. Pokud se to podaří, Doubická pouť se stane opravdovým místem setkávání a smíření lidí s lidmi.

 

Přeju vám všem hezký den!