Doubické zkoušky základního výcviku mladých jezdců

Zkoušky základního výcviku mladých jezdců se konaly poslední prázdninové pondělí na doubické parkurové jízdárně. Součástí zkoušek byl písemný test ze znalostí koní a praktická zkouška složení rozebrané uzdečky a osedlání koně. Zde jsou některé snímky z poslední disciplíny - parkuru do 50 cm. Po kliknutí na obrázek naběhne zvětšenina 40-60 kB. Zúčastnily se:


 A ještě článek, který přišel mailem :

 

 

První zkoušky v Doubických stájích

Víme, že prázdniny jsou doba, kdy se děti neučí, ba dokonce je to ani nenapadne. Ale jsou jisté výjimky, které potvrzují  pravidlo. Jednou z nich jsou Doubické stáje.

Tady se parta mládeže od jedenácti  až do dvaceti let stará pod vedením Vendulky Šponarové o koně. Čistí je, vodí ven, uklízejí jim stáje, dává krmení, ale také třeba skládá seno nebo slámu. Práce je tu vždycky dost. Za to pak ale je bezvadná odměna v podobě pobytu v sedle. Nejlepší na celé záležitosti je, že ale nejde jen o práci či jen tak o bezcílné ježdění. Během celého léta Vendulka celou partu učila nejen jezdit, ale vtloukala jim do jejich prázdninově zlenivělých hlav i teorii. Jejich společné úsilí bylo zakončené 25.8. prvními zkouškami v historii stájí. Vendulka měla nachystaný test dvaceti otázek, holčiny musely popsat sedlo, sestrojit rozebranou uzdečku, ale také předvést své jezdecké umění v drezůře a na parkuru. Všech šest děvčat se drželo statečně. Na závěr jim Vendulka vysvětlila, kde udělaly chyby a co se musí zlepšit.
Dnešní doba je bohužel poznamenaná přílišným důrazem na peníze. O to cennější je, že se Vendulka celé partě věnuje ve svém volnu a z čistého nadšení pro věc. Pro děti je zase pobyt ve stájích dobrou školou, kde se naučí, co obnáší práce a co je zodpovědnost. Kromě toho jsou to super prázdniny, které jim jistě řada spolužáků bude závidět.
Sama učím už dvacet let, o to víc obdivuji, jak si  Vendulka dovedla děti získat a jak velký talent někoho něco naučit má – prostě dokázala, že jí parta puberťáků zobe z ruky. A věřte, že to není ani trochu lehké.

Za sebe i za děvčata „paní učitelce“ děkuje
                                                                        T.Vítová