Znal jsem ho dřív, než odkud začínají moje vzpomínky na dětství. Jejich chalupa byla v nejbližším sousedství a tak v okamžiku, kdy jsem se osmělil vzdálit se od vlastního prahu, došel jsem k nim. V té době se ještě v Doubici pásly ovce, o které se starali Tomšovi. To byla druhá nejbližší chalupa a k té jsme došli již ve dvou. Tam jsme objevili našeho vrstevníka Mirka a byli jsme tři. Další krok byl náročnější. Bylo potřeba přejít silnici. V té době nejezdila téměř žádná soukromá auta, autobus projel 3x denně, pošta 1x a mimo to jen pekaři a mlékaři. Po asfaltu ještě nebylo ani památky, silnice byla písková. Údržba silnic spočívala v tom, že pan Děkan procházel s lopatou na rameni od Chřibské k Rybništi a od Kyjova ke Krásné Lípě. Pískem z navezených hromad zasypával díry. Nejčastějším uživatelem silničního provozu byl kočí Jirka Mareček se svými koňmi Ivanem a Maxem. Nebyl proto velký problém silnici překonat a dostat se k Randáčkům, kde jsme objevili jejich Jirku. V počtu čtyř jsme potom vydrželi řadu let. Spiritus agents této čtveřice byl Jarda. Jeho nápady byly nevyčerpatelné. Mirek, který sice neznal život ve městě, ale o to lépe se orientoval ve vesnici a místních vztazích, dokázal každý nápad rychle dovést k praktickému provedení. Věděl kam na třešně, na které zahradě dozrávají jahody, kde jsou dobrá letní jablka. Vypuštění králíků z králíkárny, jejich lov a zavření zpět, se brzy stalo oblíbenou sportovní disciplínou (zvláště, když Tomšovi nebyli doma). Jarda již tehdy propracovával svůj vypravěčský styl, když vykládal, že výprask od pana Tomši obzvlášť bolí, protože sloužil u dělostřelců a pravou ruku má vypracovanou od ládování kanonů. Již tehdy bylo znát, že míra a přitažlivost zábavy záleží na množství adrenalinu, které jsou nadledvinky schopné vypumpovat do krevního oběhu. Stimulace nadledvinek se stala koníčkem. Další hrou, která měla pouze lehké stimulační účinky byly požáry malých domečků. Naštípaly se ploché třísky, z nich se postavily malé domky, vycpaly papírem, nebo senem a zapálily. Zatímco v první fázi se diskutovalo o architektuře těchto staveb, v druhé destruktivní části se provádělo podrobné sledování procesu, kterým požár jednotlivé architektonické prvky ničí. Ve svých představách jsme viděli hořící chalupy, seníky ba i kravín. Byla to hra rozvíjející imaginaci. Nebezpečnější hrou bylo dobývání výšin, kde Jarda začal s osaháváním hranic možností a schopností. Pád z třešně u Dolního Průmstavu skončil zlomenou rukou. Vystřelování (hra spočívající v tom, že vystřelovač si lehne na záda, skrčí nohy, letec se na jeho nohy posadí a vystřelovač ho odpálí) vedlo k další fraktuře ruky. Další úrazy kupodivu nebyly až do doby, kdy začal využívat přitahující a úžasnou sílu spalovacích motorů. To však přišlo později. Mezitím byla ještě éra cyklistická. První varování, že je třeba přijímat opatrně Jardovy výzvy, byla moje rozbitá hlava. Dramatické cyklistické závody od kravína k Prokopcům končily šikanou točící se kolem vrbiček k cílovému rohu chalupy. Cyklistika byla tehdy populární Závod míru sledovala celá republika. Naše soutěž končila časovkou. Chtěl-li jsem překonat Jardův rekord, musel jsem riskovat. Rozšlapal jsem to na kamenité rovince co to šlo, najel jsem zatáčku podle předem prodiskutovaného plánu a ...z cesty koukaly dva velké kameny obnažené po deštích tekoucí vodou. Po prvním sjelo přední kolo, druhý jsem trefil hlavou. Rozbitá hlava, stará paní Prokopcová (absolventka zdravotnického ošetřovatelského kurzu první pomoci), jodová tinktura a spousta bělostných obvazů. Přišel jsem domů obvázaný tak, že na paní Kloučkovou, která s námi pobývala v Doubici, když naši neměli dovolenou, šly mdloby. U nás se na zranění moc nedalo. Přestože naše máma byla lékařka, odbylo se to většinou teplou vodou a mýdlem. Když naši v sobotu přijeli – v sobotu, protože tehdy ještě volné soboty ani pátky nebyly – přiběhla stará paní Prokopcová uklidňovat, že o nic nejde. Jako obvykle jí máma nabídla kafe a ona jako obvykle vytáhla krabičku cigaret Marica a jednu hašlerku. Sedla si do kouta k oknu a zapálila si, „...aby dědeček neviděl“. Byla totiž slabá na srdce a lékař jí zakázal kouřit. Když odcházela vzala si hašlerku „...aby to dědeček necítil“. Další den se přišla zeptat, jak se to hojí a přinesla na ochutnání talířek bavorských vdolečků. Bavorské vdolečky a borůvkové koláče se u Prokopců pekly ty nejlepší v celé Doubici.

Dalším typickým sportem bylo lezení po skalách. Tam už jsem pochopil, že ne na každou výzvu je dobře reagovat. Když jsme v lese překonávali průrvu asi 10 m hlubokou, váhali jsme, zda skočit, nebo obejít. Jarda skočil. Pro Mirka to byla výzva, kterou nelze odmítnout. Skočil, sklouzl, zachytil se borůvčí. Nebýt toho skočil bych také. Když jsem ho viděl sklouznout napadlo mě, co bychom asi dělali, kdyby se borůvčí nezachytil. Od té chvíle jsem začal uvažovat jinak a obešel jsem kolem. To mne stejně neuchránilo před tím, že jsem ještě mnohokrát za nimi vylezl doprostřed skalní stěny a tam se začal pekelně bát, že už to nejde ani nahoru, ani zpátky. Ctižádost, snaha překonat a zvítězit jsou jednou stranou otěží rozum a obava jak to skončí, druhou. Kdo tyto otěže drží ...? V pozdějších letech přišly motorky, auta, rogala a letadla. Přišly další historky, které již pamatuje mnohem víc lidí a tak je mohou vyprávět oni. Já jenom dodám, že jsem s Jardou v rogale ani v letadle nikdy neseděl. Ne ze strachu, ale z rozumu. Měli jsme již děti. Zval mě, ale vždy měl dost nabito ostatními zájemci. Kdyby je však neměl a použil svůj způsob, jak uměl výzvu položit, šel bych. Kdo jen ty otěže drží?