Vznik Doubice je pro historiky bohužel stále spojen s mnoha otázkami a nejasnostmi. Jisté je, že počátky zdejšího vrcholně středověkého osídlení jsou spojeny se sklářskou výrobou, typickou pro oblast Lužických hor. Dokládá to objev středověké sklárny nedaleko Vápenky, učiněný v roce 1995, i nálezy sklářských pánví a sklářské keramiky na louce pod kostelem ze sedmdesátých let dvacátého století, které dávají tušit, že středověkých hutí mohlo pracovat na území Doubice během doby více.
Existence Doubice jako vesnice je doložena písemně až kolem poloviny 16. století (dosud nejstarší známá písemná zpráva pochází z roku 1552). Tehdy tvořilo základ vsi, která se rozkládala podél Doubického potoka devět (deset) usedlostí s rychtou, ke kterým náležel pruh pole, dále několik domkářských stavení, pila a především vrchnostenský hospodářský dvůr (Meierhof), jehož pozemky zabíraly většinu plochy dnešní Doubice. Tento stav se udržel v podstatě v neměnné podobě až do počátku 18. století. V roce 1704 se českokamenická vrchnost rozhodla pro nerentabilitu definitivně ukončit hospodaření na svém poplužním dvoře v Doubici a začala dominikální dvorské pozemky prodávat poddaným na stavbu nových domků. Tak se začíná postupně rodit část obce, která bude na konci 18. století nazvána Novou Doubicí, aby se odlišila od staré původní vsi, tj. Staré Doubice.
Ač jsou počátky Doubice spojeny se sklářstvím, v pozdější době toto odvětví ze vsi zcela vymizelo. Kromě několika starodoubických "zahradníků", kteří se na svých usedlostech věnovali zemědělství, však i nadále byla většina zdejších obyvatel zcela závislá na nezemědělské výrobě. S výjimkou činností spojených s rozsáhlým lesním bohatstvím (dřevorubci, výroba šindele) to byla především, jako v celém Šluknovském výběžku, textilní výroba. A tak v Doubici najdeme přádláky, tkalce, běliče a také obchodníky s textilními produkty. Mezi nejvýznamnější obchodníky patřil např. rychtář Nové Doubice Josef Lumpe (+ 1848), jehož náhrobní deska je osazena do zdi doubického kostela. Textilní výroba přinesla celému kraji značný rozkvět, který v Doubici vyvrcholil kolem poloviny 19. století, kdy zde žilo více jako 1300 stálých obyvatel. Dokladem tohoto rozkvětu je mimo jiné také výstavba doubického kostela Nanebevzetí panny Marie (1811 - 1814), kterou z větší části financovali obyvatelé obce.
První doložený majitel Radslav Vchynský z Vchynic a Tetova, pocházel z celkem nevýznamného rytířského rodu z Lovosicka. Již na počátku století zakoupil řadu panství v kraji, vlastnil v roce 1602 Vlčí Horu, Sněžnou, Dlouhý Důl a v roce 1607 panství Rumburk. Byl císařským radou, hejtmanem litoměřického kraje a zastával řadu dalších významných funkcí. Dalším významným majitelem se stal Vilém Vchynský, který začal užívat své jméno ve zkrácené podobě "Kinský", jak je známe podnes. Vilém Kinský byl protestant (jako většina místních obyvatel v té době) a spolu se svým švagrem Albrechtem s Valdštejna byl zavražděn v Chebu. Dalším vlastníkem byl katolík Václav Norbert Oktavián Kinský (1642 - 1719), který se stal jedním z nejbohatších velmožů své doby. Podporoval rozvoj místního kraje, založil nové vesnice, pomohl rozšíření řemesel. Z jeho dvou manželství vzešlo 18 potomků a všichni pozdější vlastníci panství pocházejí z tohoto rodu. V roce 1848 bylo panství zrušeno jako veřejnoprávní subjekt a většina půdy byla postoupena bývalým poddaným. Kinským zůstala značná část lesní půdy, pily, obytné a výrobní objekty a podobně. Máme na ně dodnes vzpomínku v podobě názvů vrcholů v Jetřichovických stěnách (Rudolfův kámen, Vilemínina stěna, Mariina skála) a zasloužili se o založení mnoha turistických stezek, přístřešků na vrcholcích kopců apod. Rod Kinských vlastnil rozsáhlé pozemky v tomto kraji do roku 1945.
Autorem úvodní statě o Doubici je Jiří Hamáček.
Pročetl a citáty z jednotlivých let vybral Pavel Nečásek.
O některých místech naší historie se u nás málo mluví, protože se za tu dobu zřejmě trochu stydíme a radši čekáme, až pamětníci – viníci i postižení - sami odejdou a pátrání v archivech už nebude tak zajímavé.
V roce 1945 osmnáctiletý Vlastimil Král po ukončení baťovské školy v Třebíči -
Borovině a po složení tovaryšské zkoušky v Brně odejel se svými spolužáky v
říjnu 1945 pracovat do Varnsdorfu, do továrny Kunnert - později Elite. Odtud se
přestěhoval do Doubice a nastoupil do doubické fabriky.
Z archivních zápisů z jednání místního MNV o Vlastimilu Královi lze najít:
23.4.1947 (ve věku 21 let!) se účastní schůze MNV, ale teprve podle záznamu z
16.5. skládá slib jako nově jmenovaný člen MNV za Československou stranu
národněsocialistickou a je zvolen do komise finanční a kulturní.
Od té doby se jeho jméno objevuje ve všech zápisech velmi často: prosazuje
jednoznačná řešení problémů, podává návrhy, které jsou mu obvykle schváleny,
dotazuje se, kritizuje, ale i angažuje při oslavách politických výročí. Má téměř
stoprocentní účast na schůzích a zřejmě téměř ke všemu se vyjadřuje. Pokud se
necítí dostatečně obeznámen s projednávanou záležitostí a má hlasovat, žádá
zapsat, že se hlasování zdržuje. (Toto se v zápisech objevuje jen v souvislosti
s ním.)
Co konkrétně zapisovatel o něm píše:
23.4.1947 „… podává návrh, aby se všechny plenární schůze konaly za
přístupu občanstva a byly svolávány nejméně den předem."
27.5.1947 v debatě o rozpočtu protestuje proti položce… žádá o snížení
položky… žádá o vypuštění položky … (rozpočtu) Potvrzeno a schváleno. Další dva
návrhy Vlastimila Krále jsou jednomyslně schváleny.
3.6.1947 důrazně prosazuje, aby nábytek z prázdných domků se přiděloval
podle rozhodnutí MNV, nikoli jen bytové komise, jinak že rezignuje na svoji
funkci. Po druhém hlasování návrh schválen. Dále dává návrh … a trvá na tom…
2.7.1947 …žádá o … trvá na tom …. dále: “… prohlašuje jedno
hlasování za zmatečné a žádá předložit celou záležitost radě MNV.“
15.8.1947 … žádá o vysvětlení stavu …
2.9.1947 „Vl. Král dává na vědomí panu K., že když každý člen výboru
nechá se zvoliti, že ji bude plně vykonávati“. „Na veřejné schůzi kulturní
referent V. Král učiní příslušný projev k 30. výročí SSSR.“ Dává návrh na
jmenování správce neobydlených domů. Navrhuje podání žádosti o možnost práva
osídlit prázdné domky péčí MNV.
12.1.1948 podává několik návrhů, které jsou všechny schváleny, a žádá o
zrušení práva honitby jednotlivci a její pronájem lidové myslivecké společnosti.
Dále žádá určitá vysvětlení k pokladnímu deníku 1947, doložení dokladů a jejich
kontrole členy MNV. A ještě žádá, aby cesty zaměstnanců MNV byly schvalovány
radou a aby příští schůze byla pevně stanovena.
27.1.1948 se podivuje nad nerovnoměrným rozdělením kolekcí rodinám se
stejným počtem dětí. Současně kritizuje nepravidelné svolávání schůzí MNV. Činí
dotaz na předsedu, proč nebyla schůze svolána tak, jak bylo schváleno.
Je patrné, že mimořádně aktivní přístup velmi mladého Vlastimila Krále vyvolává časté kontroverze, a že jeho snaha prosazovat řešení zásadně jen založené na kolektivním rozhodnutí a potvrzené hlasováním, muselo vzbuzovat u mnohých nelibost… Některé jeho dotazy a žádosti o vysvětlení musely být často nepříjemné a tak není nakonec divu, že se ho doubičtí funkcionáři rádi zbavili.
Na konci února 1948 je založen také v Doubici místní akční výbor Národní
fronty:
28.2.1948 předseda MNV žádá akční výbor o dočasné zbavení funkce,
"dokud nebudou odstraněny živli, které jeho práci v MNV znemožňují"! Mezi jinými
jmenuje také Vlastimila Krále.
Ve stejný den, 28.2.1948, je vystaven Vyhošťovací dekret adresovaný panu
Vlastimilu Královi, Doubice čp.24: „Akční výbor Doubice se usnesl jednomyslně na
své schůzi dne 28.2.1948, abyste odevzdal legitimaci MNV a zároveň Vám dává na
vědomí, abyste do 24 hodin opustil zdejší obec jako osoba politicky
nespolehlivá. Tímto výměrem zbavuje Vás akční výbor zároveň členství za stranu
národně socialistickou v MNV. Klíč od domu čp.24 předáte akčnímu výboru. Místo
pobytu určuje Vám akční výbor Vaši domovskou obec." (Nesovice u Vyškova).
12.3.1948 je uveden na seznamu „provedení očisty v lidosprávě".
28.5.1948 sděleno na ONV Rumburk, že „Vl.Král byl vyhoštěn z politických důvodů
a jako rozvratník pracovní morálky".
Z obce musel odejít mladý – necelých dvaadvacet! - ambiciózní člověk, který si v Doubici chtěl uspořádat nový život, veřejně se tady angažoval, ale bohužel narazil. V dalším životě dosáhl mnoha úspěchů – vystudoval dálkově vysokou školu a nalezl uplatnění ve významných podnicích a řadu let před důchodem pracoval na ministerstvu výstavby a techniky. Zemřel v roce 1991.
Kopie dokumentů (materiály jsou z okresního archivu Děčín):
Zpracoval Pavel Nečásek.