Milí mladí přátelé,
dovolte mi, abych Vám poblahopřál, jak jste si pěkně pustili internet a našli si ty správné stránky. Současně Vám musím pogratulovat také ke skutečnosti, že jste zrovna natrefili na moje řádky. Podívejte se, čeho jsem si všiml v posledním měsíci:

• Březen je pro mne nejděsivějším měsícem - je plný daní a všelikých přiznání. Já se proto také přiznávám: v tomto měsíci jsem o Doubici jen trošičku někde mluvil (ale jen že jsem byl dotázán) a měl jsem úplně jiná pomyšlení. Něco jsem zaslechl o doubických lyžnících v Livignu, jindy zas někdo někde něco říkal o nějakém sněhu – asi v Doubici nebo v Livignu? Nebo snad jinde? Hlavně jsem pořád od skoro všech ale slyšel, že „na daně není“, že „s podnikáním končí“ a že“ Paroubkovi se platit nemá“.

• Poslední březnový den jsem přece jen strávil v místech mých znejmilejších a den na to jsem zde mohl navštívit klasický klub důchodců: takový, jaký si maluji ve svých představách o vlastním stáří - ženský hrajou kanastu, chlapi mariáš, jedna stařenka plete z proutí košík, ostatní kolem melou páté přes deváté, ještě se do toho přimotá starosta, aby vzdal hold úctyhodnému stáří. A všichni více či méně popíjejí a radují se, že ještě mohou. To byl skutečně aprílový večer.

• Kromě uvedeného setkání s důchodci jsem se stále ještě brodil sněhem, i když snad definitivně tajícím. Už dlouho jsem se tak netěšil, jak vyjedu na zeleňoučký trávníček se sekačičkou. Ta zima už mi fakt leze krkem!